Frustrace není trauma

Frustrace není trauma

(aneb proč nepohodlí ještě neznamená ohrožení)

V posledních letech jsme si zvykli reagovat na frustraci velmi rychle.
U dětí, u dospělých, u sebe. Někdo je smutný. Někdo se vzteká.
Někdo je zklamaný, nejistý, přetížený. A my máme tendenci to hned opravovat.
Uklidnit. Vysvětlit. Odlehčit. Odstranit překážku. Jako by frustrace sama o sobě byla něco
špatného. Jako by znamenala, že se děje něco nebezpečného.

Jenže frustrace není trauma.

Když si pletete nepohodlí s ohrožením, máte problém. Trauma vzniká tam, kde je člověk
zahlcený, bezmocný a sám. Kde není možnost regulace, opory, smyslu. Frustrace je něco
jiného. Je to střet s realitou, která nejde hned podle nás. nepovede… když něco nejde, když
musíme čekat, když slyšíme „ne!“ když se nám něco nepovede. Frustrace Je nepříjemná.
Ale není destruktivní. Pokud ji dokážeme unést.

Napadá mě otázka: „Proč jsme se začali frustrace tolik bát?“ A odpověď se nabízí sama, a
možná už, na základě mých předchozích článků víte, co bude následovat. Ano, často proto, že
jsme ji sami nezažili bezpečně. Mnozí z nás vyrůstali ve světě, kde frustrace nebyla
doprovázená. Byla zesměšněná, potlačená nebo trestaná. Tak jsme si odnesli jednoduché
přesvědčení: „Tohle je špatně. Tohle se nesmí cítit.“

A když dnes vidíme frustraci u dětí (nebo u druhých dospělých),
spustí se nám vlastní poplach. Nechceme, aby se cítili tak, jak jsme se cítili my. Jenže tím
bereme něco důležitého. Když se snažíme frustraci okamžitě odstranit, bereme druhému
zkušenost, že nepohodlí se dá přežít, bereme mu pocit kompetence („zvládl/a jsem to“),
bereme mu jeho vnitřní oporu. Dítě (a často i dospělý) se pak neučí: „Je to těžké, ale dá se to
zvládnout.“ Učí se: „Když je mi nepříjemně, někdo to musí spravit.“ A to je velmi křehká
pozice do světa, který spravit nepůjde. Regulované nepohodlí je vývojová potřeba. Mozek se
neučí regulaci v klidu. Učí se ji v mírném napětí, které je doprovázené. To je ten rozdíl:
nejsem v tom sám, někdo mě vidí, ale zároveň to zvládám a řeším já. Nepřebírejme řešení: Ne
„hlavně ať to necítíš“. Ale „vidím, že je to těžké, a jsem tady“. Frustrace v takovém
prostředí posiluje, ne zraňuje.

Proč dnes mluvíme o křehkosti?

Často slyšíme, že děti (nebo mladí lidé) „nic nevydrží“. Že jsou přecitlivělí, zranitelní, snadno
zahlcení. To ale není jejich selhání. Je to signál prostředí, ve kterém chybělo tření. Svět, kde
se nepohodlí rychle vyhlazuje, nevytváří odolnost. Vytváří závislost na vnější regulaci.
Poselství, které si stojí za to odnést: Frustrace sama o sobě není problém.
Problém je osamělá frustrace. Když u ní někdo zůstane, ne proto, aby ji odstranil,
ale aby ji unesl spolu s námi, stává se zdrojem růstu. Možná nemusíme děti (ani sebe) víc
chránit před světem. Možná je jen potřebujeme světem víc