Kam jde frustrace, když ji neumíme unést

Kam jde frustrace, když ji neumíme unést

Před časem jsem pracovala s jedním mladým klukem. Měl problém, který by většina
dospělých pravděpodobně označila za nepříjemnost, ale rozhodně ne za životní katastrofu.
Nechal si udělat tetování na ruce, které se příliš nepovedlo a nelíbilo se mu.

Možná si říkáte: „To přece není žádná tragédie.“ Jeho maminka reagovala vlastně velmi
rozumně. „Tak ho necháme odstranit. Zaplatím ti to.“

Jenže odstranění tetování není otázka jednoho dne.
Je to proces. Bolí to. A to trvá měsíce.

A právě těch několik měsíců pro něj bylo nesnesitelných. Vadilo mu, jak to vypadá.
Styděl se. Nemohl se na tu ruku dívat. Ten pocit byl tak silný, že se pokusil spáchat
sebevraždu. Nakonec skončil na antidepresivech. Když jsem o tom mluvila s jeho rodiči, byli
naprosto v šoku. Nechápali, co se vlastně stalo. Nebyla to rodina, kde by děti vyrůstaly bez
podpory, naopak, snažili se být chápaví, pomáhali řešit problémy.

A pávě to je na tom příběhu zajímavé.

Problém totiž nebylo tetování. Problém byl čas. Ten prostor, kdy člověk musí chvíli vydržet
nepříjemný pocit. A právě tahle schopnost se dnes někdy učí překvapivě málo.

Ne proto, že by rodiče byli špatní.

Ale protože jsme si jako společnost zvykli problémy rychle opravovat. Když dítě spadne,
zvedneme ho. Když se něco nepovede, hledáme řešení. Když je něco nepříjemné, snažíme se
to co nejrychleji změnit.

Jenže někdy se řešení potřebuje čas anebo se objeví až za nějaký čas. A mezitím je potřeba
zvládnout něco mnohem důležitějšího.

Vydržet nepříjemný pocit.

Když jsme spolu začali pracovat, první krok nebylo hledání řešení. Nejdříve bylo potřeba
zastavit se u toho, co prožíval. Řekla jsem mu něco velmi jednoduchého: „Rozumím tomu, že
se ti to nelíbí. A že tě to hodně štve.“

To není maličkost. Když je člověk zahlcený emocí, mozek často hledá jen dvě možnosti: útok
nebo únik. Validace dělá něco jiného. Pomáhá emoci zklidnit a pojmenovat. Neznamená to
souhlas. Neznamená to, že problém je skutečně katastrofa, znamená to jen: „Vidím, že to pro
tebe není jednoduché.“

A teprve když se emoce trochu uklidní, může se objevit další otázka: „Co s tím můžeš udělat
teď?“ A právě tady se někdy otevře prostor pro řešení. V jeho případě to nebylo odstranění
tetování, ale možnost ho předělat. Řešení, na které přišel on sám. Najednou už nešlo o
bezvýchodnou situaci. Jen o problém, který má řešení.

Frustrace není problém

Frustrace totiž sama o sobě není problém. Problém nastává ve chvíli, kdy máme pocit, že už
neexistuje žádná cesta ven. Když člověk ten pocit neumí unést, začne hledat úlevu. Někdy
přijde útok. Někdy útěk. Někdy rezignace. A někdy bohužel i myšlenka, že už nechce být.
Emoce totiž nikam nezmizí jen proto, že bychom si přáli, aby tam nebyly, vždy si najdou
nějakou cestu ven.

Co tedy děti potřebují?

Nepotřebují svět bez problémů, to ani není možné. Potřebují zkušenost, že i nepříjemný pocit
se dá zvládnout, že frustrace není konec světa, že někdy řešení nepřijde hned. Ale že se dá
udělat něco velmi důležitého:

zastavit se, nadechnout a začít hledat možnosti.

Možná právě to je jedna z nejdůležitějších dovedností pro život. Ne umět odstranit každý
problém. Ale vědět, že i když něco bolí, svět se tím nezhroutí, a že řešení někdy přichází až ve
chvíli, kdy jsme schopni ten nepříjemný pocit chvíli unést.

Někdy člověka nepoloží problém.
Položí ho pocit, že už neexistuje řešení.