Když si uvědomím, že jsem jako rodič něco nezvládla
Když si uvědomím, že jsem jako rodič něco nezvládla
(a jak s tím naložit, aniž bych se v tom utopila)
Jsou chvíle, kdy vám to dojde. Že jste možná své dítě neochránili tak, jak byste dnes chtěli.
Že jste některé situace nezvládli. Že jste něco přehlédli, podcenili, nebo prostě nevěděli. A s tím přichází pocit, který umí sevřít hodně silně: vina. Ten pocit dává smysl (a není znakem selhání) Možná to zní paradoxně, ale: Pocit viny často nevzniká proto, že jste byli špatný rodič. Vzniká proto, že dnes věcem rozumíte víc než tehdy. Máte odstup. Máte nové informace.
Vidíte souvislosti, které jste dřív neviděli. A tak se díváte zpátky očima „dneška“ na situace, které jste žili „tehdy“. To ale není fér srovnání. Ne, neexistuje rodič, který by své dítě ochránil před vším. Každé dítě zažije frustraci, nepochopení, chvíle samoty, situace, které ho přesahují. A víte co? To samo o sobě není problém. Problém není, že dítě zažije těžkou emoci. Problém je, když v ní zůstane samo dlouhodobě. A to je důležitá zpráva: Vztah není jednorázová událost. Je to proces, který se dá opravovat.
Vina vs. odpovědnost (malý, ale zásadní rozdíl)
Vina říká: „Selhala jsem.“ Odpovědnost říká: „Teď to můžu dělat jinak.“ Vina nás stáhne dolů. Odpovědnost nás vrací zpátky do vztahu. Odpověď na otázku, Co dítě opravdu potřebuje (a co mu můžete dát i dnes) by podle mě mohla znít takhle: Děti nepotřebují dokonalé rodiče. Potřebují někoho, kdo je vidí, někoho, kdo jejich emoce neodmítne, někoho, kdo s nimi dokáže zůstat, i když je to nepříjemné. A tohle není vázané na minulost. Tohle se děje teď. Napadá mě, že je to paradox, který rodičům často uleví. To, co dítě hojí nejvíc, není dokonalé dětství. Je to moment, kdy rodič dokáže říct (a myslet to vážně) „Teď tě vidím jinak.“ Nemusíte mít perfektní minulost, aby mohl vzniknout dobrý vztah.
Co s tím pocitem viny dělat konkrétně?
Zkuste tři jednoduché kroky:
- Zastavit se a pojmenovat to. Místo: „Neměla bych to tak cítit“ zkuste:
„Tohle mě opravdu bolí.“ - Nehodnotit své „dřívější já“ Tehdy jste měli jiné informace, byli v jiné situaci, fungovali s jinými zdroji. Udělali jste maximum, které jste v tu chvíli měli k dispozici.
- Přenést energii do přítomnosti. Místo: „Co jsem měla udělat jinak“ zkuste: „Co můžu udělat dnes?“…Možná víc naslouchat, víc vydržet emoce, méně opravovat a řešit situace a více být.
A na závěr: Zkuste k sobě přistoupit stejně, jako byste přistoupili ke svému dítěti. Neříct si:
„To nic není“ Ale spíš: „Tohle dává smysl. A není to jednoduché. Minulost nezměníte.
Ale každá dnešní zkušenost vašeho dítěte s vámi může přepsat to, co si o vztahu vytvořilo dřív.